Vše o Airsoftu

, 17:25 - Opravena chyba při registraci účtu, která znemožnila zaregistrování.
, 22:20 - Vylepšili jsme krapet katalog odkazů na týmy. Sice je možné přidat tým do katalogu až po přihlášení se na účet, ale...
, 16:27 - Všem našim návštěvníkům přejeme pěkné prožití Vánočních svátků a ještě lepší rok 2007.
18. 12. 2006 , 15:58 - Drobné technické úpravy při odpovídání na inzeráty z barazu přes webovou poštu.

Vinnhill

Datum vložení článku: :21:39

Reportáž z akce.

Atrey, 4. VJHP

Je 4. června 2005, brzo ráno, probouzíme se ještě v teplých peřinách krátce před osmou hodinou. Rychlá snídaně ve formě houskových bulek a po malé poslední lidské hygieně nasedáme do našeho bílého přibližovala, které ještě neví co ho čeká příští ráno…

Naše role je jednodušší, než by se dalo očekávat. Jsme dva piloti, letečtí šifranti, kteří byli sestřeleni v ranních hodinách nad nepřátelskou oblastí, spadli jsme v oblasti lipeckých lesů. ( Asi 5 severně od Týnce nad Labem ). Naším úkolem je zkontaktovat naši záchrannou jednotku, která vyrazila do nepřátelského týla, aby nás zachránila. Netušíme zatím žádné další podrobnosti. Krátce před devátou hodinou dorážíme na místo. Naše přibližovalo necháváme stát u lipeckého kostela, připravíme výstroj a výzbroj a mizíme do nejbližšího lesa se ukrýt a namaskovat. Počasí nad celou oblastí neslibuje nic hezkého, každou chvíli přeháňka, někdy menší někdy větší, slunce neuvidíme do osmi večer. Je celkem zima a mokro na nás dýchá z každého stébla trávy.

Jsme dva. Já a Petr. Já se svým ukopnutým palcem jdu první a udávám tempo, protože jdu celkem pomalu, propůjčeného Steyra mám zavěšeného přes tělo a moje taktická vesta plná nejrůznějších vychytávek mě celkem táhne k zemi. Pé?a se svojí M-4kou jde za mnou, ani jeho taktika není plněná héliem. Větvičky provokativně praskají, nevíme naprosto na čem jsme.

Čas do půl šesté by se dal shrnout tím, že jsme celkem dokonale prošli celé lesy v jižních čtvercích pod Lipcem. Několikrát v průběhu dne jsme zaslechli vysílání osobních radiostanic, ze kterého se nedalo pochopit prakticky nic. Nejsrozumitelnější hlášení přišlo z Homole (297 m.n.m.) Neměli jsme naprosto ponětí, jestli mluví naši ( Češi nebo Britové ) nebo chytáme nepřátelské jednotky ( Američani ). Dozvídáme se jen to, že mezi sebou mluví dvě vzdálené jednotky, které plánují, kudy se dostanou k Lipci.

Naše morálka již upadá a naděje v záchranu mizí. Je pět hodin. Potloukáme se tady již více než osm hodin a nikoho jsme nepotkali. „Hele, jestli do sedmi nikdo nepřijde, tak jdem, takhle kempit můžu na pařezu u nás v parku.“ Samou nudou už nevíme do čeho máme kopnou.

17:23 – kontakt

Před malou chvílí jsme se rozhodli vydat se na západ do lesů, kde máme šanci narazit na spřátelené jednotky. Vyrazili jsme z naší slaměné pozorovatelny. Nejsme na cestě ani deset minut a sedáme si, kontrolujeme stav zbraní a doplňujeme zásobníky. Prší velice silně, což v téhle chvíli hraje pro nás. Na polohorizontu asi 100 – 150 m od nás vidíme jednotku, proti pozadí nemůžeme naprosto rozeznat identifikační barvu maskáče, můžou to být naši, můžou to být nepřátelé. V nehybném klidu jsme je nechali zalézt do lesa. A vyrazili paralelně s nimi do vesnice, kterou jsme po okraji prošli a dali se jejich směrem. Srdce nám tluče jako sportovcům při vysilujícím výkonu, slyšíme svůj dech a opatrně se probíráme houštinou směrem, kde tušíme jednotku. Musíme se dostat blíž a zjistit, zdali to jsou naši. Přecházíme silnici a najednou je Petr vidí. Okamžitě zaleháme do velké díry za nedalekým pangejtem. Chvíli ležíme nehybně a sledujeme, zda uvidíme, kam jdou. Jsou pryč…

S kým jsme se setkali?

Oběma nám hlavou vrtá, kdo to mohl být. Nevzdáváme ovšem pokus identifikaci jednotky. Pokračujeme v pročesávání lesa. Dostáváme se až na východní okraj lesa, kde ho protíná silnice a několik desítek metrů od ní obcházíme celé území, abychom se stočili na jihozápad, kde tušíme cizí přítomnost. Po necelé čtvrthodině spatřujeme dole pod sebou několikanásobně větší skupinu. Celá jednotka, zhruba 15 lidí. Všichni zelené hlavy, maskáče vz. 95 (mimo britů), nejrůznější výstroj. Jsou to naši, ale jsme od nich celkem daleko. Zalézají do lesa. Obcházíme je z východu, abychom se k nim dostali. Dýcháme usupeně a pomalu se přibližujeme. Nemáme úplnou jistotu, že jsou to přátelé, byli celkem daleko. Slyšíme hlasy! Jen několik omylem vypuštěných hlasitých slov nám prozradilo směr. Blížíme se pomalu k již utrmácené jednotce. Jsme necelých patnáct metrů od nich. Hvííízd… Nic.. Pískám znova a pomalu, aby bylo jasné, že nejsem zvíře. Češi se okamžitě krčí a zalehávají, slyšíme cvakání pojistek, naším směrem míří dobrá půlka hlavní, zbytek kontroluje ostatní směry. Volám: „Tady Češi“… Zřejmě mě neslyší. „Kluci, tady češi nestřílejte.“ Už nás vidí. „Pomalu, zbraně nad hlavu, pojďte sem, pomalu…“ Přibližujeme se s ohromnou radostí k naší jednotce, ti od nás dostávají kontrolní heslo. „Máte pro nás něco?“ – jistě, máme pro vás „IMPÉRIUM.“ – „Tak to je v pořádku.“ Všichni zaujímají obranné postavení a odesíláme zprávu na velitelství – piloty jsme našli, jaké jsou další instrukce. Vzhledem k tomu, že jsou naše hovory monitorovány, musíme být opatrní, co sdělíme. Obratem nám z velitelství přichází zpráva, že máme špatný signál, musíme najít regulérní vysílač. Nejbližší je od nás asi 3,5 km vzdušnou čarou, ovšem přes pole a nepřátelé pravděpodobně znají naši pozici a vyčkávají. Rozhodnutí padlo, stahujeme se na severovýchodní okraj území a tam čekáme na noc.

22.00 odchod

Začíná závěrečný pochod. Polovina lidí má již teď z nouhou jen smradlavej bolavej puding, ale nedá se nic dělat, vyrážíme na regulérní vysílač na Homoli. Značná část cesty vede po silnici. Před projíždějícími auty vždy naskáčeme do pangejtů a křoví u silnice. Jsme v necelé polovině cesty. Přichází zpráva. „Letadlo pro vás přistává v 02:00 na letišti“ Výborně, nemusíme na Homoli, která bude jistě obsazená nepřátelskými silami. Pokračujeme tedy do obce Jelen, v jejíž blízkosti se nachází vhodná přistávací plocha. Již nám zbývají poslední 2 – 3 km, přichází zpráva: Odletět znamená vlastnit letiště. To je bez chyby, sami se tedy překládáme, že naše tajná přistávací plocha je obsazená Američany, ale to nemusí být pravda.

Jelen

Po 10 km cesty a 150 minutách cesty se ocitáme v obci Jelen. Je Půl jedné. Tři odvážní vytrvalci jdou projít okolí vesnice, kde tušíme letiště. Nevrací se. Čekáme tedy do jedné hodiny, kdosi vyndal pivo v plechovce a nechává ho kolovat, to je slast. Je jedna hodina, nikdo se nevrátil. Ti tři tady nechali batohy. Nikdo z nás nemá sílu nést další, přesto tady nikdo nechce zůstat. „Kluci, já vezmu jeden bágl na vestu, zbejvaj dva, kdo je dáte?“ přidal se ještě jeden chlapík. Poslední batoh tady přece nenecháme. Na Petrovi vidim, že je mrtvej až za hrob, ale přesto se odhodlává, chápaje, že tady ty věci nemůžeme nechat a bere ho na sebe. V okolí vesnice se nachází dvě velké plochy, kde může přistát vrtulník, jdeme. Cestou jsme potkali civilního dědka, kterého kdosi vyzpovídal. „Běžte támhle rovně a za hřbitovem doleva“ Cíl je tedy jasný, letiště je od nás 1500 m.

Letiště – monumentální závěr

Celá jednotka vychází na svoji poslední cestu, kdo ví, jestli odletíme. Tři kluci to vzdávají na silnici a zůstávají,nemůžou už ani krok popojít. Zbytek jednotky jde. Přelézáme pangejt a nacházíme se na ohromné travnaté ploše, zezadu z vesnice svítí velké oranžové světlo. V dálce vidíme sloup. Sloup na louce?! Okamžitě vytváříme rojnici a v širokých rozestupech se blížíme ke sloupu. Tma a ticho by se daly krájet a rozvážet v pytlích.Už jsme celkem blízko, když tu pravé křídlo rojnice vidí letištní boudu na naší 2. hodině. Oukej, celá rojnice se natáčí. Je tma, že nevidíte pod nohy, ale bouda vzdálená od nás několik desítek metrů se občas matně zaleskne od oranžového světla. Každý krok, každý pohyb celé rojnice je jako pomalu se sunoucí lavina. Na boudě visí vlajka. Jsme 15m od boudy. 14, 13, 12… je hrobové ticho, ticho před bouří. Tdtdtdtddtdtd. Padla první dávka odněkud zpoza boudy. Za boudou jsou tři velká rozložitá křoví, ideální místo na zakempení. Všichni z rojnice zaléhávají. Polovina lidí je mrtvá. Dobré 2 – 3 minuty neslyšítenic než salvu kuliček, tlakání mechaboxů, natáčení a tlačení zásobníků, létají granáty. Střílíme na neznámý počet nepřátel na neznámých pozicích. Ležím asi 8 m před boudou. Vedle mě vpravo dva lidé, zbytek vlevo. Jedno kulometné hnízdo je v louce na mojí šesté třetí hodině, před boudu se za tyčemi kryjí minimálně dva, zbytek je ukryt různě v okolí boudy. Rychle přebíhám podél rojnice vlevo a dostávám se několika skoky až k místě, kde končí louka a začíná žito. Značná salva doprovází můj běh. Jsem na kraji pole, leží tady tři naši a radí se. Hodíte někdo granát támhle? „Hlásím se, že ho dohodím“ Dobře, kdo máte granát? Nikdo? Jeden kluk jde obrat mrtvoly. Čekáme tři minuty. Už se nevrátil. Dobrá, mám to pár metrů ke keři, jdeš se mnou? Něco přes půl hodiny se s neznámým kolegou šoupeme ke keři, abychom mohli zaútočit zevnitř linie. Jsme mokrý až na koulích, připadám si jak ve vaně, nohy mám nateklé, a cejtim, jak smrdim od těch kytek, který jsme prolezl. Konečně jsme u křoví. Češi jsou ovšem machři a dobyli boudu frontálním útokem, volají do křoví, a? k nim přeběhneme. Oba vybíháme směrem. K Boudě, z několika metrů z pole střílí kdosi po našich siluetách, vedle mě se zvedají ještě dva lidé, ale dobíhám k boudě sám a volám, Čech, Čech… Je nás osm, bráníme budku, kolik je? Za chvíli dvě hodiny, máme pár minut, kde jsou amíci? Támhle v tom křoví minimálně jeden. Co támhle, je tam čisto? Nevim… Za boudou je velké křoví, kde čekáme jednoho nepřítele. Půl hodiny si vyměňujeme dávky a stále létají kuličky i k nám. Po půl hodině začínáme vyjednávání… Vzdal se. Letadlo ovšem nemohlo přiletět, nesplnili jsme limit do dvou hodin…

Přesto je naše vítězství uznáno a všichni jak živí, tak mrtví se belhají zpátky do vesnice. Sajgon ještě pronáší závěrečnou řeč, všichni dostáváme pochvalu. Takhle hustou akci jsme nezažili. Jsme mrtví, k smrti unavený. Nemůžeme šlapat ani na jednu z našich nohou, všichni mokrý, špinavý, ale ten pocit…

Petr Jusko

Diskuse ke článku :: Přidat komentář :: Celkem 1 komentářů